Teplárenské sdružení České republiky - titulní strana
sdružení podnikatelů v teplárenství
English

Pro členy >> Legislativa >> Škody na lesích

Problematika sporů o náhrady škod na lesích

V této sekci naleznete základní přehled, který má sloužit k rychlé a přehledné orientaci v problematice sporů o náhrady škod na lesích. Přináší popis, vysvětlení a doporučení k dané problematice včetně přehledu legislativy, judikatury a dalších významných dokumentů rozdělených na následující okruhy:

 
 
Podstata sporu

Státní podnik Lesy České republiky (LČR) již několik desítek let každý rok uplatňuje požadavek na náhradu škody na lesích způsobené imisemi SO2 a Nox po provozovatelích znečišťujících zdrojů, které tyto látky vypouštějí do ovzduší. Jedná se řádově o desítky subjektů, mezi nimiž jsou i členové Teplárenského sdružení České republiky. Zpravidla se podnik LČR obrátí během podzimních měsíců s výzvou k zaplacení finanční částky představující škodu na lesích tohoto podniku, přičemž se jedná o částku vypočtenou za celý předminulý kalendářní rok. Pokud tito provozovatelé odmítnou zaplatit požadovanou částku, obrací se LČR s žalobami o zaplacení k soudům. V roce 2016 se většina subjektů rozhodla alespoň poměrnou částku z požadované výše zaplatit a u soudů probíhají jen jednotky soudních sporů, které se týkají dlužné částky za rok 2014. Stále však ještě nejsou uzavřeny některé spory za předchozí roky. V roce 2016 se LČR obrátili s výzvou k zaplacení i na některé vodárenské společnosti, jakou jsou čistírny odpadních vod. Převažují však energetické společnosti. Celková výše náhrad uplatňovaných LČR se mění a klesá, za rok 2014 činila více než 55 milionů Kč.

 
 
Výpočet škody

Spor o zaplacení náhrady škody je občanskoprávním sporem posuzovaným podle občanského zákoníku. Ani předchozí občanský zákoník (č. 40/1964 Sb.) ani současný (č. 89/2012 Sb.) nestanoví způsob výpočtu náhrady škody a neobsahují ani zmocnění na vydání prováděcího právního předpisu nebo odkaz na jiný právní předpis, jak při  výpočtu postupovat.
LČR vypočítává výši škody na základě vyhlášky č. 55/1999 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích, která je prováděcím právním předpisem k zákonu č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Lesní zákon stanoví obecnou povinnost osob, které při  své činnosti používají nebo produkují látky poškozující les a les ohrozí nebo poškodí, provádět opatření k zabránění nebo zmírnění jejich škodlivých následků (§ 21 odst. 1). Ustanovení § 21 odst. 4 pak stanoví zmocnění pro Ministerstvo zemědělství, aby v dohodě s Ministerstvem financí stanovilo vyhláškou způsob výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích. Vyhláška č. 55/1999 Sb. je provázána rovněž s vyhláškou č. 78/1996 Sb., o stanovení pásem ohrožení lesů pod vlivem imisí. Na základě vyhlášek č. 55/1999 Sb. a č. 78/1996 Sb. provádějí LČR výpočet celkové škody na všech lesích v jejich správě za předminulý kalendářní rok. Tato částka je rozpočítána mezi vybrané emitenty uvedené v REZZO I (registr znečišťovatelů) podle procentního podílu na kyselé depozici, které vycházejí z množství emisí SO2 a NOx ohlášených do ISPOP. LČR dokládají výpočet znaleckým posudkem RNDr. P. Hadaše, který převádí konkrétní míru znečištění jednoho emitenta na výpočet výše škody na lesních porostech pomocí rozptylové studie, resp. podílu na kyselé depozici H+.
Jak je uvedeno níže, tento postup při  výpočtu škody a zejména jako důkaz při  soudních sporech, lze považovat za velmi sporný, přesto jej dosavadní judikatura všeobecně uznávala. I rozsudek Krajského soudu v Praze 25 Co 231/2017 - 762 ze srpna roku 2017 uvádí, že „Popsaný způsob zjištění výše škody vzhledem k současné úrovni vědeckých poznatků o působení exhalací na lesní porosty a technických možností jejich vyčíslení, je nutno považovat za způsob dosud nejpřesnější, který splňuje požadavky na zjištění výše škody. Neexistuje-li prozatím metoda, pomocí níž by bylo možno zcela přesně určit výši škody na lesních porostech na jednotlivých územích ve vztahu k jednotlivým zdrojům znečištění, je výpočet opírající se o rozptylovou studii a Gaussův matematický model plně dostačujícím podkladem pro závěr o výši škody (rozsudek NS ČR č. Rc 55/2009 sp. zn. 25 Cdo 769/2006 nebo rozsudky NS ČR sp. zn. 25 Cdo 1016/2004 či 25 Cdo 3849/2012).“

 
 
Právní úprava odpovědnosti za škodu

Jak už bylo výše uvedeno, spory o náhradu škody na lesích způsobených imisemi jsou občanskoprávními spory, kdy se odpovědnost za škodu posuzuje podle občanského zákoníku. Od roku 2016, kdy LČR uplatnili náhradu škody na provozovatelích za rok 2014, se postupuje podle nového Občanského zákoníku - NOZ (č. 89/2012 Sb.) NOZ stejně jako předešlý občanský zákoník č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozlišuje škodu z provozní činnosti a škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným. Soudy, které rozhodovaly spory podle předchozího občanského zákoníku, posuzovaly tyto případy jako škodu z provozní činnosti. Právní úprava škody z provozní činnosti i škody způsobené provozem zvlášť nebezpečným je však v NOZ odlišná.
Podle ustanovení § 2924 NOZ, který upravuje škodu z provozní činnosti, ten, kdo provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti, nahradí škodu vzniklou z provozu, ať již byla způsobena vlastní provozní činností, věcí při  ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí. Pokud provozovatel prokáže, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo, pak se zprostí povinnosti nahradit škodu -  jedná se o tzv. liberační důvod.
Ustanovení § 2925 NOZ pak upravuje institut provozu zvláště nebezpečného, kterým je provoz, při  kterém nelze předem rozumně vyloučit možnost vzniku závažné škody ani při  vynaložení řádné péče. V tomto případě se povinnosti nahradit škodu provozovatel zprostí pouze, prokáže-li, že škodu způsobila zvnějšku vyšší moc nebo že ji způsobilo vlastní jednání poškozeného nebo neodvratitelné jednání třetí osoby. Jiné liberační důvody si v tomto případě nelze sjednat. Povinnost náhrady se však týká jen škody způsobené zdrojem zvýšeného nebezpečí. Jako vyvratitelnou právní domněnku pro zařazení mezi zvláště nebezpečné provozy stanoví toto ustanovení případy, kdy je provoz provozován továrním způsobem nebo se při  něm používá výbušná nebo podobně nebezpečná látka nebo se s ní nakládá.
Na právní kvalifikaci provozní činnosti spočívající mimo jiné ve vypouštění znečišťujících látek, které mohou poškozovat lesy, tedy velice závisí i výsledek soudního sporu o náhradu škody. V případě, že bude tato provozní činnost posouzena jako činnost podle § 2924, je na provozovateli, aby prokázal, že vynaložil maximum možného, aby ke škodě nedošlo, a nebude za vzniklou škodu odpovídat. Naopak, pokud by soud dospěl k závěru, že se jedná o zvlášť nebezpečný provoz, je situace mnohem komplikovanější a pravděpodobně bude muset provozovatel vzniklou škodu nahradit. Je tedy na místě se prioritně zabývat, zda se v případě tepláren a podobných zařízení jedná o provoz obvyklý nebo zvlášť nebezpečný.
Samotný text NOZ není zcela jednoznačný pro zodpovězení této otázky. V této chvíli je potřeba se opírat jednak o důvodovou zprávu, jednak o dostupnou odbornou literaturu a nakonec o postupně se rozšiřující judikaturu.

Důvodová zpráva k ustanovením § 2924 a 2925 uvádí:

„Navrhuje se proto důsledněji rozlišit podmínky pro náhradu škody způsobené provozem obchodního závodu nebo podobného zařízení a pro náhradu škody způsobené provozem zvláště nebezpečným. Není totiž rozumně možné stanovit tyto podmínky zásadně shodně pro provoz cukrárny i chemické továrny, třebaže obchodním závodem je obojí.
Navrhuje se tedy upravit povinnost k náhradě škody způsobené provozní činností, charakterizované v podstatě stejně jako v § 420a tehdy platného občanského zákoníku (č. 40/1964 Sb.), ale s možností zproštění provozovatele, pokud prokáže, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. Výrazem "rozumně požadovat" je vyjádřeno, že se nemají na mysli jen povinnosti ujednané ve smlouvě nebo stanovené právními předpisy, ale vše, co se v daném ohledu jeví s ohledem na povahu provozu jako racionální. Je tím také vyjádřeno, že požadavky na provozovatele nemohou být kladeny jako přepjaté - byť jsou formulovány jako objektivní - neboť musí odpovídat tomu, co se od jednajícího v daném oboru očekává jako opatrné jednání podle dosažené úrovně jednání i obecné zkušenosti. Povinnost k náhradě škody způsobené provozní činností se nepojí jen s provozem obchodního závodu, ale i jiných zařízení sloužících k výdělečné činnosti. Takovými zařízeními nejsou jen ta, která mají platící klientelu, ale i taková, jejichž výdělkem jsou především příjmy z veřejných prostředků (např. veřejné nemocnice, školy a podobné ústavy).
Pokud jde o provoz zvláště nebezpečný, opouští se výrazné zjednodušení zákonného textu, k němuž se přistoupilo v r. 1964. Provoz je zvlášť nebezpečný, nelze-li předem rozumně vyloučit možnost vzniku závažné škody ani při  vynaložení řádné péče. Povinnost k náhradě škody způsobené tímto provozem může vzniknout, jen vzejde-li škoda ze zdroje zvýšeného nebezpečí (nikoli např. uklouznutím na vlhké podlaze); to platná právní úprava dostatečně neodráží. V této souvislosti se navrhuje upravit, avšak jen jako zvláštní případ, alternativní příčinnou souvislost. Rovněž se navrhuje vyvratitelnou právní domněnkou naznačit, které provozy vykazují zvláštní nebezpečí. I ve vztahu k provozům zvláště nebezpečným se navrhuje upřesnit liberační důvody, zejména se navrhuje mezi nimi výslovně uvést neodvratitelné jednání třetí osoby. Případná ujednání o dalších liberačních důvodech jsou vyloučena.“

 
 
Odborná literatura k právnímu posouzení provozu

Z komentáře JUDr. Petra Vojtka (Wolters Kluwer)

K § 2924

Provozní činnost - Typickým případem vlivu provozní činnosti na okolí jsou nepříznivé účinky exhalací vypouštěných do ovzduší na plodiny a rostliny, zejména na trvalé lesní porosty. Stávající stupeň technického pokroku se při  přeměnách energií zejména ve výrobních a energetických provozech neobejde bez trvale prováděného spalování, které produkuje nevyhnutelně škodlivé zplodiny. Z tohoto pohledu vlastně nelze ani s vynaložením veškeré možné techniky zcela eliminovat škodlivý dopad exhalací. Neznamená to však, že by se tím přesouvala veškerá obdobná činnost do kategorie provozu zvlášť nebezpečného, neboť u něj se nepředpokládá nemožnost předejít jakékoliv újmě, nýbrž jen vzniku závažné škody.
Liberace - Jde o klasický důvod liberace k provozním činnostem, který předpokládá, že jsou-li podmínky k náhradě škody jinak splněny, může se provozovatel zprostit povinnosti hradit škodu tím, že prokáže, že vynaložil veškerou péči, kterou lze na něm rozumně požadovat. Již v tom je rozdíl od provozu zvlášť nebezpečného, neboť u prosté provozní činnosti se předpokládá, že hrozbě vzniku škody lze čelit; zákon vyžaduje vynaložení veškeré péče, tj. přijetí všech možných a dostupných opatření, aby škoda nevznikla. Tento požadavek je víceméně objektivní a představuje měřítko řádného provozovatele, a to z pohledu rozumného přístupu, jak k obvyklým postupům, tak k individuálním poměrům každého konkrétního případu. Povinnost tvrzení a důkazní břemeno ohledně liberačního důvodu v soudním sporu tíží provozovatele.

K § 2925

K pojmu provozu zvlášť nebezpečného - V první řadě se provoz stává zvlášť nebezpečným, jestliže možnost vzniku závažné (tj. zvlášť kvalifikované) škody nelze předem rozumně vyloučit ani při  vynaložení řádné péče, jíž je provozovatel povinován. Zvláštní nebezpečnost provozu se tak odvíjí od zvýšené potencionality vzniku škody, jíž nelze beze zbytku čelit. Zákon je zde terminologicky poněkud nepřesný v použití pojmu škoda, neboť za závažnou musí být jistě považována i nemateriální újma spočívající v poškození zdraví. Následně se stanoví vyvratitelná právní domněnka zvláštní nebezpečnosti tam, kde jde o činnost provozovanou továrním způsobem (tj. v soustředěné formě za organizovaného využití technologických postupů), a tam, kde se při  činnosti využívá nebezpečných látek, jako jsou výbušniny, chemikálie, jedy, biologicky aktivní materiály apod. Škůdce může tuto domněnku vyvrátit důkazem, že o tovární způsob provozu nejde nebo že se nebezpečné látky vůbec nepoužívají či se s nimi nenakládá. V opačném případě pak může prokázat, že přesto lze při  vynaložení řádné péče rozumně předem vyloučit vznik škody, a tehdy ani provozy splňující jinak požadavky § 2925 odst. 3 nebudou považovány za zvlášť nebezpečné.
K liberaci - Provozovatel se může povinnosti hradit škodu zprostit tím, že prokáže, že sice škodu vyvolal zdroj zvýšeného nebezpečí, avšak škodu způsobila (bezprostřední účinek nebezpečné činnosti iniciovala a) zvnějšku vyšší moc, b) vlastní jednání poškozeného nebo c) neodvratitelné jednání třetí osoby. Vyšší mocí je neodvratitelné působení přírodní síly (např. povodeň, zemětřesení, tornádo), která zasáhne zařízení provozující zvlášť nebezpečné činnosti a vyvolá nepříznivý účinek zdroje nebezpečí. Vlastní jednání poškozeného či neodvratitelné počínání další osoby musí rovněž vést k tomu, že v důsledku jejich zásahu dojde k působení zvláště nebezpečných sil. Ve všech těchto případech půjde tedy nikoliv o to, že by samy vyvolaly škodlivý účinek, nýbrž že vyvolaly působení zdroje zvýšeného nebezpečí.
JUDr. Petr Vojtek se tématem zabýval i ve svém článku Náhrada újmy z provozních činností (vybrané otázky) vydaném v časopise Soudní rozhledy SR 6/2015. Z tohoto článku vyplývá, že autor za naplnění liberačního důvodu uvedeného v § 2924 nepovažuje plnění zákonných povinnosti včetně placení poplatků za znečištění ovzduší, ovšem naopak je tomu v případě investic do nových ekologických technologií snižujících rozsah škodlivých exhalací.

Z komentáře k NOZ zpracovaného pro Beckonline uvádíme ve zkrácené podobě zajímavou pasáž týkající se § 2925 odst. 2.

V případech vědecké nejistoty je pro poškozeného často prakticky nemožné unést důkazní břemeno faktické kauzality. Tam, kde nemůže být tradičními prostředky prokázána příčinná souvislost, umožňuje toto pravidlo částečné přiznání náhrady újmy při  zohlednění pravděpodobnosti, že zvlášť nebezpečný provoz byl jednou z příčin vzniku újmy. České soudy v drtivé většině vyžadují, aby existence příčinné souvislosti byla bezpečně prokázána; pouhá pravděpodobnost, že škoda mohla tvrzeným způsobem vzniknout, tradičně nepostačuje k založení povinnosti nahradit újmu. Výsledkem je pak že buď poškozený získá plnou náhradu, nebo vůbec nic. Nový občanský zákoník proto pro případ újmy související se zvlášť nebezpečným provozem více chrání poškozeného, když zmírňuje požadavky na prokázání faktické kauzality. Lze hovořit o proporčním řešení, které lze lapidárně popsat takto: je-li pravděpodobnost, že újma je způsobena provozem, 80 %, poškozený získá 80 % z plné náhrady. Pravidlo se tak uplatní tehdy, nedokážeme-li říci, že provoz byl výlučnou příčinou újmy (conditio sine qua non). K  tíži poškozeného nelze přičíst okolnost, že není z objektivních důvodů schopen prokázat kauzalitu, neboť je to z hlediska současného vědeckého poznání nemožné -  jde o případy, kdy je sice zjištěna příčina, ale nelze bezpečně prokázat, jakým poměrem se na vzniku škody podílela ona a jakým jiné skutečnosti. Pravidlo je řešením problémů alternativních příčin, proto se nazývá alternativní kauzalitou. V tomto případě jde konkrétně o případ alternativních příčin vzniku újmy, kde jedna nebo více možných příčin představuje riziko, které nelze přičíst provozovateli zvlášť nebezpečného provozu. Za příklad může sloužit továrna, v níž došlo k havárii, do jejího okolí unikly nebezpečné látky a následně se v okolí zvýšil úhyn lesního porostu z 15 % na 30 % na hektar. Z toho lze zjednodušeně usoudit, že pokud v okolí došlo k nějakému úhynu porostu, existuje 50% pravděpodobnost, že to bylo způsobeno uvedenou havárií.
K tomu doplňujeme, že naopak toto ustanovení může sloužit i provozovateli ke snížení podílu své odpovědnosti, pokud prokáže, že se na škodě např. svým chybným rozhodnutím změnit skladbu dřevin podílel i poškozený.

 
 
Judikatura

Rozsudek KS v Praze 25 Co 231/2017 - 762 ze dne 16. srpna 2017:

V současné době je k dispozici jediné rozhodnutí soudu druhé instance o sporu o náhradu škody posuzovaném podle NOZ, které nabylo právní moci.
Krajský soud v Praze považuje za evidentní, že provoz teplárny je prováděn továrním způsobem, avšak právní domněnku stanovenou v § 2925 odst. 3 NOZ považuje za vyvrácenou. Důvodem je, že nejsou naplněny další podmínky § 2925 odst. 1, zejména vznik závažné škody. Z celkové škody, která měla LČR v roce 2014 vzniknout, měl dotčený žalovaný odpovídat za škodu ve výši 0,04%. Soud vycházel z toho, že z důvodové zprávy k NOZ vyplývá, že nedochází k zásadní změně ve vztahu k předpokladům odpovědnosti za škodu oproti předešlé právní úpravě. Zohlednil i dosavadní soudní praxi a odbornou literaturu. Krajský soud tedy provoz žalované teplárny nepovažuje za provoz zvlášť nebezpečný.
Krajský soud shledal, že jsou naplněny liberační důvody, tedy, že provozovatel se zprostil povinnosti zaplatit škodu, protože prokázal, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. Krajský soud cituje důvodovou zprávu k NOZ a dodává, že dle jeho názoru má uvedená možnost liberace působit na případné škůdce preventivně, motivačně tak, aby činili opatření k odvrácení škody či její minimalizaci, a to dobrovolně, nad rámec svých zákonných povinností. Žalovaný prokázal (obsahem své žádosti o vydání integrovaného povolení, dále obsahem ohlášení souhrnné provozní evidence, podpůrně i prokázáním zavedení a používání systému environmentálního managementu v oboru), že opatření k omezení emisí NOx a SO2 činí (fluidní technologie spalování, přidávání vápence, společné spalování uhlí a biomasy ve formě pelet apod.). Investice do ekologických technologií v řádech desítek miliónů Kč je navíc zapotřebí porovnat s marginální výší škody, kterou žalovaný způsobil.

 
 
Stížnost k Veřejnému ochránci práv

V únoru 2017 poslal Český svaz zaměstnavatelů v energetice stížnost k Veřejnému ochránci práv (VOP) směřující proti vyhláškám č. 55/1999 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích a č. 78/1996 Sb., o stanovení pásem ohrožení lesů pod vlivem imisí. O několik měsíců později se ke stížnosti připojilo Teplárenské sdružení ČR i další jednotliví provozovatelé. Obsahem stížnosti jsou zejména následující body:
  • Na obcích s rozšířenou působností nejsou veřejně přístupné lesnické mapy se zakreslením pásem ohrožení, ačkoli to vyžaduje vyhláška č. 78/1996 Sb., přičemž bez aktuálních lesnických map nelze vypočítat výši škody.
  • Vyhlášky jsou dvacet let staré a neodpovídají současnému stavu. V uplynulých letech došlo k výraznému snížení emisí SO2 a NOx a také k výraznému zlepšení stavu lesů.
  • Vyhláška č. 78/1996 Sb. stanoví pásma ohrožení lesů pod vlivem imisí s označením A - D a stupně poškození 0-5, kdy v pásmu A by po několika letech nebyl žádný les, přesto tyto lesy prosperují.
Jak ČSZE tak TSČR opakovaně stížnost doplňovali o další argumenty a doklady viz dopisy ČSZE z 15. 3. 2017, 24. 4. 2017 a 26. 6. 2017 a dopisy TSČR ze srpna 2017 a 12. 10. 2017.
Zástupce VOP JUDr. Stanislav Křeček dopisem ze dne 18. 7. 2017 informoval o zahájení šetření a následně sezval zástupce stěžovatelů a veřejných institucí k jednání u kulatého stolu, které se konalo dne 4. října 2017.
Zástupce VOP JUDr. Stanislav Křeček sezval zástupce stěžovatelů a veřejných institucí k jednání u kulatého stolu, které se konalo dne 4. října 2017. Výsledky tohoto jednání jsou ve stručnosti následující:
  • Zástupci Ministerstva zemědělství i Ústavu pro hospodaření a úpravu lesů (organizační složka MZe) přiznali, že vyhlášky č. 55/1999 Sb. a č. 78/1996 Sb. již neodpovídají skutečnému stavu a je nezbytné je upravit.
  • Prof. J. Hruška (Ústav výzkumu globální změny AV ČR) uvedl, že vliv imisí v terénu nemohl působit předpokládané chřadnutí ani v době vzniku vyhlášky č. 78/1996 Sb.
  • Zástupci stěžovatelů označili vyhlášky jako účelové a diskriminační tím, že LČR rozpočítává celou škodu na lesích na vybrané energetické společnosti (napříč průmyslovými odvětvími), i když nejsou zdaleka jedinými znečišťovateli vypouštějícími SO2 a NOx; navíc na škodě na lesích se mohou významně podílet i jiné polutanty (ozon, amoniak).
    Následně se zástupce VOP obrátil dopisem na MZe se žádostí o vyjádření, kdy a v jakém směru se předpokládá novelizace vyhlášek č. 78/1996 Sb. a č. 55/1999 Sb. O této skutečnosti nás VOP informoval dopisem ze dne 25. 10. 2017.
ČSZE se ve věci náhrady škody na lesích obrátilo rovněž přímo dopisy na LČR i MZe – zde jsou k dispozici odpovědi LČR a MZe.

 
 
Novela vyhlášky č. 55/1999 Sb.

V říjnu 2017 zaslalo MZe do mezirezortního připomínkového řízení návrh novely vyhlášky č. 55/1999 Sb. Tento návrh však nereaguje na výtky, které zazněly na jednání u kulatého stolu svolaného VOP (viz výše). Tato novela v předložené podobě tedy nevede k nápravě stavu, naopak by přijetí této verze znamenalo ještě navýšení vypočtené výše škody. TSČR a jiní zástupci znečišťovatelů zaslalo značné množství zásadních připomínek. TSČR ve svých připomínkách zejména požadovalo, aby výpočet škody na lesích vycházel ze skutečně zjištěného stavu poškození konkrétních lesních porostů a ne z virtuálně stanovených imisních pásem. Rovněž požadovalo provázat vyhlášku se zákonem o ochraně ovzduší a škodu nahrazovat, jen pokud v určitých oblastech dochází k překračování imisních limitů pro ochranu vegetace. Vypořádání připomínek lze očekávat na přelomu roku 2017 a 2018. Celé znění připomínek TS ČR a více informací o novele vyhlášky jsou k dispozici zde.

 
 
Závěr

Je zcela na uvážení členů TS ČR, jak budou postupovat při  vyřizování žádosti podniku LČR o zaplacení náhrady škody na lesních porostech. Výkonné pracoviště TS ČR si nicméně dovoluje upozornit, že po dlouhých letech, kdy byly výsledky soudních sporů téměř beze zbytku pro znečišťovatele negativní, je situace nyní odlišná. A to ze dvou důvodů.
Prvním je změna právní úpravy odpovědnosti za škodu z provozní činnosti. Jak ukazují první soudní rozhodnutí, které již aplikovaly NOZ, soudy posuzují teplárny a jim podobné provozy jako tzv. běžné provozy a nikoli jako zvlášť nebezpečné provozy. To je velmi významné, protože se otevírá možnost pro prokázání liberačních důvodů s důsledkem zproštění povinnosti platit náhradu škody z provozní činnosti. Ke zproštění povinnosti platit škodu pravděpodobně nebude stačit prokázání plnění povinností stanovených právními předpisy na ochranu ovzduší. Jiná situace by měla být, pokud provoz plní nejlepší dostupné techniky, případně činí další kroky ke snižování emisí, jako je zavedení ISO a podobných opatření.
Druhým důvodem je postupná změna přístupu ve věci prokazování škody na lesích způsobené imisemi. Je tu stížnost k VOP a také jeho aktivita v této věci i uznání samotného MZe, že vyhlášky, na jejichž základě se škoda počítá, jsou zastaralé. Rovněž jsou k dispozici názory nezávislých odporníků na toto téma, které postup výpočtu škody podle vyhlášek zpochybňují. V neposlední řadě můžeme poukázat i na několik úspěšně vedených sporů, kdy soudy uznaly argumentaci o nedostatečně prokázané škodě a její výši ze strany LČR. V případném soudním sporu lze tedy zpochybnit výpočet škody ze strany LČR odkazem na dostupné vědecké poznání (působení ozonu a ostatních imisí na vegetaci, vývoj acidifikace lesních půd, nepřekročení imisních koncentrací pro vegetaci). Dále je vhodné předložit vlastní znalecký posudek, případně i notářský zápis dokládající dobrý stav lesa i v pásmu ohrožení A. Je na místě argumentovat neaktuálností a neurčitostí vyhlášek, podle kterých se vypočítává škoda a odkázat se na šetření VOP. Rovněž lze uvést argument diskriminace, neboť LČR nepožadují náhradu po jiných původcích emisí, jako jsou zemědělství, domácnosti, doprava.
Pokud se některý z členů rozhodne neplatit částku požadovanou ze strany LČR jako náhradu škody, doporučujeme obrátit se na výkonné pracoviště TS ČR. Je možné se zapojit do pracovní skupiny, která navzájem sdílí podrobnější informace nad rámec tohoto základního přehledu, které lze u soudního sporu využít.
Kontakt: tuzinsky@tscr.cz
R
e
g
i
s
t
r
a
c
e